Potřebuju psát

Potřebuju psát. Potřebuju spát. Zabil bych, abych mohl umřít, to už je co říct. Nemá smysl přemýšlet o slovech, která píšu. Slova píší mě. Právě teď.
Žiji abych zemřel, více smyslu tu nenajdeš. To jen někdo měl skvělý nápad mě stvořit a nechat mě přemýšlet proč, aniž by skutečný důvod doopravdy existoval. Ultimátní fór. Jestli jste někdy toužili číst vzkaz sebevraha, zkuste si jeden napsat. Není to jednoduchý. A sebevrazi jsou obecně děsně podceňovaný. "Sobec, srab, jak nás tu ten zmetek mohl nechat?" Zkoušeli jste se někdy zabít? Napadlo Vás to někdy? Věřte mi, je to spoustu věcí, ale není to jednoduchý. Každý člověk, který úspěšně spáchal sebevraždu, byl buďto blázen a nebo neskutečně odvážný. Prý je jednoduché zemřít, ale těžké zabít. Je to přesně naopak. Radši zabiju abych žil, než abych zemřel a zachránil tím život někoho jiného. A je děsivé, že tak přemýšlí všichni (zdraví) lidé.
Život nám dává tolik otázek a tak málo odpovědí. Existuje Bůh? Pokud mě znáte, má odpověď by vás asi překvapila. Myslím si že ano. Ale pozor, nemyslím tím TOHO Boha. Hospodina, otce Ježíše, whatever... Ne. Věřím (možná spíš doufám), že existuje nějaká vyšší bytost, která stvořila náš svět. Líbí se mi představa, že svět ve skutečnosti dává smysl... alespoň někomu.
Bleh, nedokážu ani po sobě číst ty žvásty, co tu píšu. Mně samotnému to přijde jako plytké kecy bez tvaru a smyslu, bez hlavy a paty. Někomu by to ale možná smysl dávalo. Měl bych si najít nějakýho psychiatra. Často ve své hlavě mluvím s diváky, kteří pozorují můj život, jako by to byl další díl úspěšného sitcomu. Nečekám odpověď, nikdy jsem žádnou nedostal, ale aspoň se necítím tak sám. Protože každý z nás je ve svojí vlastní hlavě sám. Uvězněn v lebce z obav a chlácholen fantazií.
Chtěl bych někdy napsat knížku. Nevím o čem, ale byla by to knížka. A byla by moje. Obsahovala by moje myšlenky a představy. Obsahovala by MĚ. Protože krom představ a myšlenek už ze mě nic nezbylo (byly by tu ještě vzpomínky, ale ty se snaží utéct z oslavy zadním vchodem).
Chci aby se o mě lidé zajímali, abych jim přišel fascinující. Ale zároveň chci aby mě nechali na pokoji. Nevím proč ve mě bojují tyto dva nepřátelské tábory, ale ani jeden nevyhrává. A já musím ukončit tento článek o ničem a o všem. Doufám v pochopení a mlčenlivý souhlas.

Jen tak

Cítím krev na svých rtech, i na těch tvých. Pomalu upadám do kómatu, zatímco ty mě láskyplně vískáš ve vlasech. Společně ignorujeme výskot větru za okny. Komunikujeme spolu už jen telepaticky. Víc ani nepotřebujeme. Známe se skrz naskrz. Zatmívá se mi před očima, tvé rysy pomalu mizí v temnotě a já uvažuji, co vidíš ty. Stále jsi se mnou, i když tě nevidím. I přes to, že už necítím konečky prstů, stálé vnímám tvé křivky, teplo které vydáváš, energii, o kterou se se mnou dělíš. Jsi můj anděl bez křídel. Je t'aime.

První krůčky

Rozhodl jsem se, že si založím blog. Proč? Já nevím... přijde mi, jako bych ztrácel kontrolu nad svými myšlenkami a svým životem. Napadlo mě, že pokud si budu všechno psát, něco se určitě změní. Nejdřív se ale budu muset seznámit s tím, jak to tady vůbec funguje...